Na kole i s kolem z Bangkoku přes Kambodžu až do Singapuru
Datum: 06.06.2008
Autor: kralik
Naše vyjížďka na kolech začala po 3 měsících cestování po Indii (včetně cesty z ČR) převážně stopem, vlakem, autobusem. Každý způsob měl své výhody i nevýhody, pravdou ale je, že po tom všem jsme si byli jisti, že tak už to dál nejde, musíme přesedlat na kolo, ochutnat opravdovou svobodu a nezávislost. Původní plán jen na kole z Indie přes Barmu do Thajska a pokračovat na jih co to půjde selhal nejen kvůli nemožnosti překročit hranici po zemi, ale hlavně proto, že v Indii si „lepší“ (rozuměj s převody) kolo jen tak nepořídíte – aspoň my žádné takové neviděli. A tak začíná naše cesta v hlavním městě země úsměvů, Bangkoku.
Thajsko – opět v civilizaci
Thajsko byl oproti Indii tak pozitivní šok, že lze jen stěží vyjmenovat všechna ta příjemná překvapení. Jedním z těch negativních byly ale víza, na letišti jsme jakožto Češi dostali jen „arrival visa“ na 14 dní, budeme mít na spěch.
Kola jsme po pár dnech monitorování cykloobchodů po celém 10ti milionovém Bangkoku koupili v Čínské čtvrti, výběr nebyl nikterak pestrý (a to ani v ohromných obchodních střediscích v centru). Místní si většinou v městě, kde neexistují kopce, vystačí s obyčejným čínským „vrakem“ bez převodů, my jsme z našich požadavků neustoupili, vybrali vcelku obyčejné horské Meridy a včetně nářadí, náhradních dílů, nosičů, ale ne brašen zaplatili zhruba 21 000 Kč. Plácli jsme se přes kapsu, ale doufáme v návratnost investice.
Hned dalším (a stále akutnějším) problémem byla víza. Trasu jsem naplánovanou neměli, ale jak věci přicházely, postupně se počet možností zužoval a nakonec jsme se rozhodli jet směr Kambodža, Phnom Penh bylo jedno ze dvou nejbližších měst, kde jsme mohli zažádat o delší (alespoň měsíční) thajská víza. Očekávání nebyla moc sluníčková, červená barva značící vysoké nebezpečí malárie pokrývala kromě Phnom Penhu celou mapu Kambodži a zvěsti o stále aktivních minách se k nám také donesly.
Naše cyklistická historie se trochu lišila, Kamil se vozil jenom po městě, já měl najeto o něco víc, nicméně poslední 3 měsíce setřely kdejaký rozdíl. 20. listopadu 2006 jsme usedli do sedel s 15ti kg na zádech (na nosič krosny přidělat prostě nešlo) a rozjeli se směr východ. Auty a hlavně motorkami věčně přecpaný a ve smogu se topící Bangkok není pro cyklisty ideálním místem, provoz je obdobně šílený jako třeba v Istanbulu, ale má určitý řád, červená je červená a řidiči – ač se to na první pohled opravdu nezdá – jsou schopni vždycky zastavit. Někdy ani není jiná možnost, než hazardovat a prostě se rozjet do proudu jedoucích aut a čekat, až zastaví. Jinak byste taky mohli čekat věčně.
Když jsme se po 3 hodinách konečně vymotali z Bangkoku, trochu jsme si oddechli. Jenže během 300 km (ujetých i s několikadenní pauzou za 5 dnů) na hranice Kambodži jsem poznali jen nikdy nekončící silnici bez jediného převýšení, konstantní teplotu kolem 35 °C, nemilosrdné slunce, které nás peklo od rána do večera, otlačené zadky a bolavá ramena. Na druhou stranu místní lidé nezklamali a často se nám dostalo pohoštění a noclehu, ať už jsme o něj museli žádat nebo nám byl nabídnut. A pokud nebyl, pod stromem se místo vždycky našlo a dobře se člověk nají za 10–30 Kč. Voda byla většinou na vyžádání také zdarma a když ne, balená (1 l) za 5 bathů (3 Kč) je k dostání úplně všude.
Kambodža – vraťte se na zem!
Přejetí thajsko-kambodžské hranice nás ihned vrátilo nohama na zem. Malé děti sbírající odpadky, aby si vydělaly na trochu jídla, asfaltová silnice ta-tam, rozvířený prach a všude kolem prostě bordel. „Indie!“ napadlo nás rychle a byli jsme docela v rozpacích. Cesta zpět ale bez víz nevede a tady na hranicích by nám dali opět pouhých 14 dní.
Kambodža se od ostatních zemí jihovýchodní Asie liší jednou (ne)podstatnou věcí – jezdí se vpravo. To ale nehraje žádnou roli, obzvláště pokud se jediná silnice vedoucí do Phnom Penhu podobá spíš tankodromu a nákladními auty rozvířený červený prach vytváří na zpoceném těle souvislou vrstvu bláta. Mapu nemáme, ale silnic je tu tak málo, že není potřeba, horší je, že nevíme, jak daleko je do obydlených míst, která jsou pro nás zdrojem jídla a vody.
Ementálová „silnice“ naštěstí není věčná a druhý den jsou díry povětšinou pryč. I když se na stavbě silnice pracuje (už několik let a stav je stále stejný), o asfaltu si můžeme nechat jen zdát a častokrát se s koly brodíme po kolena ve vodě, která se přes silnici přelévá z jednoho pole na druhé. Výjimečná byla situace, kdy voda byla tak vysoko, že auta skrze ni tahal traktor a motorky se vozily na lodích. My se po dohodě rukama nohama převezli na korbě vlečeného pick-upu a vyhnuli se tak dlouhé frontě na loďku i placení.
Kolem je to samá bažina, voda, rýžové pole, bahenní bůvol, děti schované kdo ví kde, které si ale vždy všimnou, že jedou cizáci a začnou křičet na pozdrav. Odpovídat a mávat všem je značně vysilující, obzvláště když jsem rádi, že s takovou zátěží na zádech vůbec šlapeme.
Siem Reap, první záchytný bod na cestě do Phnom Penhu a městečko známých chrámů Angkor, byl oproti prvním dnům docela šok. Jedeme po opravdové asfaltové silnici, ale všude kolem jsou jen luxusní hotely s mnoha hvězdami a k tomu odpovídající počet turistů. Z bankomatů lezou americké dolary a těmi se tu také platí. Oficiální měna – riely – není zrovna stabilní.
Po pár dnech odpočinku v západním stylu (ubytování za 4 dolary na noc s kabelovou televizí a sprchou) jsem opět šlápli do pedálů. Informace jsou cenné a nám bylo řečeno, že už nás čeká jen „good road“ a tak se taky stalo. 320 km jsem se značným úsilím a po velmi slušné silnici, kde za den projede jen několik aut, ujeli za 2 dny. Pomalu objíždíme jezero Tonle Sap, cestou je k vidění i několik kopců, ale jinak stále stejné. Rýžová pole, bahenní bůvoli, dřevěné domy na kůlech nad vodou a volající děti. Průměrná rychlost jde udržet mezi 20 a 25 km/h, ale kvůli bolestem ramen a zadku stavíme každou půl hodinu, jinak to prostě nejde. Po 10 hodinách v sedle dojíždíme do dílčího cíle, Phnom Penhu, adekvátně zmoženi a nacházíme vyhlášený guest house, kde se nocuje ve společné místnosti za pouhý dolar za noc. Obecně je ale Kambodža o něco málo dražší než Thajsko, anglicky se tu dohodnout dá zhruba stejně, tzn. velmi těžko až vůbec. Při komunikaci občas selhávají i ruce a nohy, což se zdá být nemožné, ale je to tak.
V milionovém Phnom Penhu neexistuje hromadná doprava, každý má svou motorku a ani pěšky moc lidí nechodí. Na kole se tu pohybuje hladce, provoz je o něco klidnější než v Bangkoku, ale pořád to není vesnice. Pokus o koupi brašen na nosič selhává, všechny „bike“ obchody jsou zaměřeny pouze na motorky.
Vyřízení víz je jen otázkou času a peněz, oboje naštěstí zatím máme, takže po necelém týdnu regenerace pokračujeme v cestě na jih k moři a zpět do Thajska jsme rozhodnuti vzít to přes Cardamom mountains na jihozápadě země. To jsme ale netušili, co nás čeká. Cesta na pobřeží do Sihanoukville vedla z části opět po sice široké, ale prašné cestě a po „dovolené u moře“ (v Sihanoukville je snad jediný kambodžský pivovar pojmenovaný stejně jako všechno Angkor a pivo je poměrně levné a dobré) přišlo doposud největší peklo. Opravdové kopce a hory, na které nejsme ani trochu zvyklí, opět rozestavěná dálnice, ale asfalt nikde, jen červená hlína nebo bílý štěrk a několik nedostavěných mostů, kde jediným způsobem, jak se dostat na druhý břeh, je přívoz, který nejezdí moc často. Pokud už ale člověk prostě nemůže, není zase tak těžké zamávat na jakékoliv auto a nechat se svézt. A tak jsme se za jeden den dostali skoro bez šlápnutí přes půl hornaté Kambodži zpátky do Thajska. Ne že by se na kole tyhle kopce přejet nedaly, nejvyšší vrchol má 1 800 m n. m. a jediná silnice přes něj rozhodně nevede, ale s naší náloží by to byla trochu tvrdá vyjížďka.
Thajsko, ráj na zemi, Vánoce a Nový rok
„Známé“ Thajsko bylo jako pohlazení, krásné silnice, žádné kopce, relativně levno, žádní zvědavci. I když jsme na thajské ambasádě žádali o dvouměsíční víza, na hranicích nás odbyli seznamem národností, které (ne)mohou dostat víza na 2 měsíce. Snad všechny země EU ano, Češi ne. Spravedlnost neexistuje.
Bez zbytečných prostojů jsme po půl dni jízdy na kole a občasného plácání na pláži (cesta vedla stále podél pobřeží, kam turista snad ještě nevkročil) opět začali stopovat, přesedlali na pick-up a nechali se dovézt až do Bangkoku. Dojet na Khao San – centrum všech backpackerů a turistů obecně – nám z okraje města ve večerní zácpě trvalo ještě dobré 2 hodiny. Sehnat tu levné ubytování není problém, za 160 bathů (méně než 100 Kč) máme dvojlůžkový pokoj, internet zdarma a k dispozici „kuchyňku“. A z takového pohodlí se těžko odjíždí.
V Chinatownu jsme si co nejdříve opatřili brašny na kolo a zbylých pár dnů jen jedli, pili... Khao San nikdy nespí, batůžkáři přijíždí i odjíždí každý den, někdo se tu zasekne na mnoho dnů a odjet prostě nejde. Život je tu snadný, voda se dá pít i z kohoutku, i když ji pravděpodobně pili jen my (po zkušenostech z Indie už můžeme pít kde co), jídlo, pokud za něj chcete platit, je levné (standardní smažené nudle za 9 Kč), pokud platit nechcete, musíte počkat, až se turisté v noci opijí, jídlo si u stánku koupí, sednou si na obrubník a na jídlo z opilosti zapomenou, nechají ho netknuté ležet a jdou se zabavit s roztomilou Thaječkou nebo odpadnout do postele. Rozhodně jsme nehladověli.
Z Bangkoku jsme se nám podařilo odjet až na druhý pokus, při prvním začalo pršet a my se velmi rychle vrátili do už velmi dobře známého Central guest housu. Dálším cílem byl turisty zatím zapomenutý ostrov Ko Lipe, 50 km od západního pobřeží na samém jihu Thajska. Podle mapy nás cestou na jih nečeká nic moc zajímavého a tak jsme to opět po půl dni šlapání po dálnici (jinou cestu jsme nenašli a mapa není dost podrobná) vzdali a díky několika autům zdolali vzdálenost zhruba 900 km během jednoho a půl dne.
Na Ko Lipe jsme strávili týdenní dovolenou s přáteli z Čech. Ostrov, který má v průměru asi kilometr, pláže s bílým pískem, průzračná voda, korálové útesy, palačinky, koktejly a žádný spěch. Jen škoda, že umístění na první stránce průvodců Lonely Planet tento ostrov pomalu ale jistě vysává. O rok později už se tu stavěla hlavní turistická promenáda s asfaltovou silnicí, spousty obchodů a turistů, co v nich utrácí své peníze a rozmazlují místní obyvatele, kteří si pak o každém myslí, že má v kapse milion, protože jinak by sem přece nejel.
Víza se pomalu blížila ke dni své expirace a tak nám nezbylo než se opět vydat do sousední země, tentokrát Malajsie, se kterou má ČR bezvízový styk na 90 dní, a zároveň jsme začali pomalu uvažovat, kde strávíme Vánoce. Díky mylným informacím jsme si zbytečně zajeli na hlavní hraniční přechod, kde nám ale řekli to samé, jako kdekoliv jinde: „Dostanete arrival visa na 14 dní, o delší musíte jet zažádat do George Townu na Penang.“ Za každá víza (nehledě na jejich délku) se platí fixní částka 1000 bathů, takže jsme bez dlouhého rozmýšlení schovali kola na policejní stanici na malajské straně hranice a stopem se vypravili na nedaleký Penang. Několikadenní čekání na víza jsme si krátili jen neustálým ochutnáváním vynikajícího jídla různých kultur, ať už místní malajské, indické nebo čínské. Není to ale jen jídlo, mísí se tu dohromady architektura koloniální s čínskou i dalšími a není neobvyklé vidět na jedné ulici vedle sebe kostel, čínský a hinduistický chrám i mešitu. Místní náboženská tolerance by mohla jít příkladem.
Do Krabi (Thajsko) jsme toho na kolech moc nenajeli, k hranicím jsme se dostali stopem (ono bez kol to ani jinak nešlo) a dál jsme pokračovali obdobně, přece jen je to rychlejší. Rozhodně je ale kombinace kolo-stopování v těchhle končinách světa slučitelná. Zastaví téměř každý, i když na první pohled vypadá dost vyděšeně, anglický nerozumí a mapu vidí pravděpodobně poprvé. Ještě v Bangkoku jsme se od bratra Slováka naučili thajsky dvě věty: „kunča paj naj?“ – „kam jedeš?“ a „daj maj phom bo glot“ – „jedeme s tebou“ a i když nebylo snadné je „zazpívat“ tak, aby nám někdo rozuměl, většinou to naprosto stačilo a už jsme se vezli.
Vánoce a Nový rok jsme nakonec strávili na ostrově Ko Pu (někdy nazýván Ko Jum), několik kilometrů jižně od Krabi. Během 20 dnů jsme jen seděli na verandě našeho malého bungalovu (za 100 bathů na noc), jedli rýži, z lehátek na pláži koukali na moře, pozorovali stopové množství turistů, pro které náš ostrov nebyl dost dobrý a zase rychle odjížděli na „slavnější“ Ko Lanta nebo Ko Phi Phi. Pro nás to byl čas odpočinku a regenerace. Na Štědrý den jsme si nazdobili palmový list, v kuchyni resortu si uvařili brambory (koupit se samozřejmě dají, ale cenou rýži mnohonásobně převyšují) a usmažili bramboráky a květákové placky. Dali jsme samozřejmě všem ochutnat, ale místní se na všechno, co není rýže, tvářili dost nedůvěřivě. „Večeři“ ve 4 odpoledne jsme spláchli velkým pivem (velké pivo tu znamená 640 ml a to nejlevnější přijde na 30 bathů) a večer šli na obhlídku sousedních resortů, kde měli větší turisté než my připravené rauty a večerní program. Pro Thajce, kteří jsou z 95 % buddhisté, žádné Vánoce neexistují, a i když se snaží udělat atmosféru co nejvánočnější, všechny ty umělé stromečky a „Merry Christmas!“ působí trochu komicky.
Po Novém roce jsme museli z ostrova nadobro vypadnout, opustit místo, kde jsme v klidu a pohodě strávili 3 týdny bylo trochu smutné a začít se zase pohybovat vlastními silami bylo náročné, ale se svezením na korbě jsme se na malajské hranice dostali za pár dnů a nezbývalo než utratit zbylé drobné a s Thajskem se rozloučit.
Malajsie, Singapur, Malajsie, Singapur
Pevninská Malajsie má od severu k jihu zhruba 700 km, páteř poloostrova tvoří hory, silniční síť není moc hustá a hlavní tahy (kromě dálnice vedoucí vnitrozemím) vedou téměř podél pobřeží. Západní pobřeží je obecně považováno za vyspělejší, lidnatější, více „zaautované“, moře je kvůli lodnímu provozu v Malackém průlivu špinavější. Chtěli jsme hory přejet na východ, ale období dešťů nebyla ta pravá chvíle a tak jsme zůstali na západě.
Malajsie skýtá hned několik výhod – domluvit se anglicky není problém a jako písmo se používá latinka a tak i když člověk nerozumí, může aspoň nápisy kolem sebe číst a cesta po stále rovné silnici rychleji ubíhá. V Thajsku ani Kambodže si toho moc nepřečtete, jejich písmo jsou pro neznalého nic neříkající kliky-háky.
Na konstantní vysokou teplotu jsme si už zvykli, mazat se krémem, abychom se nespálili, nemělo smysl, tolik hodin na slunci dokázalo nos spálit vždy a vlhkost byla taková, že když jsme večer ulehali a dali si zpocená trička sušit na kolo, ráno byla úplně mokrá. Na slunci pak sice uschla za pár minut, ale po dalších pár minutách na těle byla zase mokrá. Tak to šlo každý den. Na zádech pořád vezeme krosny, povětšinou prázdné, ale i tak vážící několik kilogramů. Oproti 15 kg v Kambodži je to procházka růžovou zahradou.
Na Penangu jsem se setkali s krajankou Terezou a jen tak na lehko bez kol si všichni 3 zajeli na skok stopem do Singapuru, kde končí všechny cesty z Malajsie. Ani tam víza nepotřebujeme, na hranicích dostáváme razítko na 2 týdny, což ale ve státě, který má rozlohu necelých 700 km² bohatě stačí. Cestou zpět se s Terezou loučíme, vyzvedáváme kola a noříme se trochu do vnitrozemí, kde nás ihned zaskočili hory, resp. jen jeden kopec, který nás ale hodně rychle vytáhl do slušné nadmořské výšky, kde k večeru začala být dokonce zima. Zároveň zmizela auta a octli jsme se v divočině. Vodopády, výhledy na kopce kolem, zapadající slunce a po překonání vrcholu ihned zase sešup několik km z kopce do vlhké nížiny.
Z Ipohu jsem namířili zase do kopců, do Cameron Highlands, ale museli jsme podvádět a stopnout si náklaďák, protože 60 km do kopce bychom jinak do večera neujeli a cestou nebylo jediné místo, kde by nám dali něco k jídlu. A tak jsme se teleportovali do 1 500 m n. m., kde se kopce zelenají čajovými plantážemi, golfovými hřišti a teplota je příjemně „normální“. Dá se odtud vyrazit na trek na některý z okolních vrcholů, navštívit motýlí farmu, nasbírat si jahody (to vyjde ale mnohem dráž, než si u Indů dát pořádný kotel rýže) nebo jen tak dýchat čerstvý vzduch.
Po několika dnech, kdy jsme byli rádi, že máme dlouhé kalhoty a mikiny, nás čekal 60 km dlouhý sjezd do Tapahu, jehož klesání nebylo ale někdy dostačující k překonání protivětru a tak se šlapat muselo. Hlavního města Malajsie, Kuala Lumpuru, jsme dosáhli za 2 dny. Stejně jako v Bangkoku je poježdění spíš nepříjemné, všude jen dálnice, o cyklostezkách si můžete nechat jen zdát a kolony aut. Za odměnu se pak ale můžete podívat na město z můstku ve 42. patře Petronas Twin Towers a zhlédnout i jiné pozoruhodnosti high-techového města moderní Malajsie.
Odjezd byl stejně perný jako příjezd, dálnice neznají konce, mapě se dá věřit jen těžko a ještě jedeme večer, už za tmy (slunce zapadá i vychází v 7 hodin). Nakonec jsme se domotali až do Putrajayi, administrativního centra celé Malajsie, poodjeli ještě pár kilometrů a po večeři přespali na dvorku neobydleného domu. Ráno na nás sousedi koukali trochu divně, ale když jsme řekli, že jsme jen nocovali a že hned jedeme dál, nebyl žádný problém.
Cestou do koloniální Melaky nás potkal nemilý déšť. S naší výbavou bylo lepší se schovat, to bychom ale nikam nedojeli. Pršet přestalo a zase začalo, stopovaní se nedařilo a tak jsme posledních 30 km jeli za deště a postupně se setmělo. Čínský Nový rok byl ve znamení červené barvy, draků, mandarinek a piva z Indonésie za 5 ringgitů (30 Kč; běžně tu pivo stojí minimálně dvojnásobek, muslimové alkoholu moc neholdují). Zbylých 200 km do Johor Bahru bylo docela monotónních, pořád rovně, moře špinavé, ráno rýže, večer rýže, přes den v sedle a v noci spát a potit se do spacáku. Jen několik posledních kilometrů se reliéf zvlnil a vezli jsme se nahoru a dolů a nahoru a dolů do města, kde na nás čekal přejezd do Singapuru. Není ale kam spěchat.
Singapur
Singapur je jen ostrůvkem na konci poloostrova, kde se počasí mění snad každou hodinu. Oproti Malajsii je tu draho, čehož Malajci využívají a snaží si zde najít práci. Pro cyklisty tu moc pozitiv nenajdete. Auta jezdí o poznání méně zběsile, protože „velký bratr“ má kamery na každém rohu, spát na ulici se sice dá, ale legální to není, za drogy vás bez řečí pověsí. Ceny jsou jsou skoro stejné jako v Malajsii, jenomže měna je jiná, v Singapuru zaplatíte za běžné věci (mezi které třeba pivo rozhodně nepatří) v přepočtu k Malajsii zhruba dvojnásobek. Singapur není místo, kde by se dalo strávit víc než několik dní. Pro nás se stal konečnou na cestě Asií a odletěli jsme do Austrálie. Plán jet do Indonésie jsem opustili, docházely peníze a zvěsti o tom, že Indonésie je skoro jako Indie, nás utvrdili v rozhodnutí vydat se ke klokanům.
Bezpečí a přežití
Za celých 5 měsíců nás okradli jen jednou, v Malajsii na Penangu. Dospávali jsme ráno před poštou, batohy pod hlavou, kola opřená vedle nás, nezamčená. Místní nám vybrali obsah malých kapes na brašnách, přišli jsme o nůžky, léky, nářadí na kolo a pár dalších věcí. Pokud jsme ale nespali ve městě, vetšinou měli spíš lidé strach o nás, večer přicházeli s pozváním k nim domů, že venku je nebezpečno kvůli hadům. Ani s hady jsme ale problémy neměli. Na silnicích se jezdí poměrně rychle, ale pokud nejedete po hlavní, aut není moc. Řidiči jsou zvyklí na kdejakého exota nebo dítě na motorce, takže dávají pozor. Celkově jsme si připadali v buddhistickém Thajsku i muslimské Malajsii bezpečněji než u nás a například zamykat kolo, když si jdete koupit něco do krámu, je naprosto zbytečné.
Jídlo je dostupné na každém rohu, podél silnic vždycky narazíte na nějakou malou restauraci, kde se levně najíte (pokud ale neradi rýži, budete mít problém), balená voda se dá koupit taky všude, my spíš „žebrali“ o doplnění lahví v jídelnách (vodu převařují) a obvykle nebyl problém. Někdy chtěli peníze, to my ale už nechtěli vodu. Jsou věci, které by měli být zdarma. Střevní problémy nás potkaly jen pří nadměrné konzumace chilli, jídlo je nezávadné, voda pitná.
Jihovýchodní Asie je zajímavá hlavně rozmanitostí států, které nejsou velké a tak je možné je navštívit všechny pěkně jeden po druhém. Víza jsou byznys a dají se většinou vyřídit na hranicích. Thajsko, Kambodža i Malajsie se dají projet „po rovině“ a potkali jsme několik cyklistů, z nichž někteří si trasu Bangkok – Singapur dávají pravidelně každý rok, jiní byli na cestě kolem světa. Státy řadící se k „Asijským tygrům“ jsou s trochou nadsázky obdobou západní Evropy. Žádná velká divočina, ale jiná kultura, příjemná projížďka a nesmírně milí lidé.
Účastníci zájezdu
- Ondřej Kašpar aka králík (kralik@kralyk.com)
- Kamil Karásek aka *ferda ;) (kamil@kralyk.com)
Odkazy
- Kompletní fotogalerie cesty po jihovýchodní Asii
- Informace o předcházející cestě po Indii
- Informace o následující: