Na kole do turistického pekla na slunném jihu Francie a zase rychle zpět k českému pivu

Datum: 29.07.2008
Autor: kralik

Po jednom semestu „tvrdého“ studia přišly opět prázdniny – doba, kdy je dost času někam na chvíli zmizet. Tentokrát jsem zvolil západ a chtěl vydělat hromadu měkkých eur ve slunné Francii. Nevěděl jsem, do čeho jedu, ale ukázalo se, že na západě to pro cestovatele na kole není moc velký odvaz. A tak se z plánovaných 2 měsíců sbírání meruněk, plácání po Francii, chlastání vína, pojídání sýrů a zkoumání zapadlých koutů vyklubala rychlá cesta k moři a ještě rychlejší cesta zpět do ČR. Po rovině tam, přes hory zpět.

„Too punk.“

Základní informace

• Termín zájezdu: 26.06.2008 – 25.07.2008
• Účastníci: smrtelný cyklista králík a nesmrtelné kolo Lola
• Doprava: vlastní – na kole
• Ubytování: ve stanu
• Stravování: dumpstering
• Navštívené země: Česká republika, Německo, Švýcarsko, Francie, Rakousko
• Celkem najeto: něco málo přes 3500 km
• Výdaje během cesty: ± 20 € (velmi málo jídla, pohledy, internet…) + mapy (placeny plastikovou kartou; Francie 25 CHF, Švýcarsko 16.80 CHF, Německo 8.95 €)

Trasa

Ve zkratce, ale ve větách

Podél dálnice na Plzeň, z Rokycan o něco víc na jih přímo na Domažlice a pak až do Regensburgu, kde jsem se napojil na podunajskou cyklostezku. Dunaj mě dovedl skrz Ingolstadt a Ulm do Tuttlingenu, kde jsem odbočil a přes kopec přejel k Bodamskému jezeru. Místo plánovaného návratu k Dunaji jsem to vzal podél jezera k vytékajícímu Rýnu a po rovině střídavě po německé/švýcarské straně až do Basileje. Nejkratší cesta kolem kopců vedla přes Besançon (částečně opět podél vody), Lons-le-Saunier a Bourg-en-Bresse až do Lyonu, odkud jsem pokračoval podél Rhony, ne ale dlouho. Rychlejší a zábavnější bylo poodjet kus na východ a vzít to přes kopce do Romans-sur-Isère. Nedaleko na východ se zvedají svahy hor, ale podél nich lze jet stále po rovině. Za Crestem jsem to ohnul na Saou do kopců a konečně bylo na co koukat. Až do Buis-les-Baronnies jsou všude kopce a ostatně i dál na jih i východ.

Meruňky jsou už většinou posbíraný, práce pro mě už prostě není a tak jsem přes Nyons z kopců vyjel, poodjel zase na plochý západ a sjel po silnicích plných Francouzů, Holanďanů a Němců a jejich obytných aut a karavanů do Aix-en-Provance. Hrůza a děs a k tomu slušné horko a protivítr. Z Aix-en-Provance do Marseille co by kamenem přes kopce dohodil a 150 km na východ podél moře do St. Tropez. Konec. Tohle není nic pro mě. Špatná doba? Špatný kus planety? Jedu domů. Pojedeme na východ. Vybíral jsem mezi cestou přes Itálii nebo Švýcarsko. Obracím se na sever, Itálie mě děsí.

Cesta zpět začala v St. Tropez, kde jsem se otočil přímo na sever a jel přes národní park Verdon (místo krásných jezer a Grand Canyonu), Gap, Grenoble a několik nevysokých (max. 1326 m n. m) horských průsmyků zase do nížinné Ženevy. Švýcarsko jsem za 3 dny proletěl téměř po rovině. Ženeva, Bern, Luzern a kolem jižního cípu Bodamského jezera přes kousek Rakouska se objevuji opět v Německu. Z Lindau přes Mnichov přímo pod Passau do Schärdingu a jako blb přes kopce od Innu k Dunaji a zase do šumavských kopců a po 3 dnech končím v Přední výtoni.

Podrobná trasa podle jednotlivých zemí

• Česká republika: Praha → Rudná → Beroun → Rokycany → Přeštice → Skočice → Merklín → Koloveč → Domažlice → Folmava
• Německo/Švýcarsko: Furth im Wald → Cham → Falkenstein → Regensburg → Bad Abbach → Kelheim → Neustadt an der Donau → Großmehring → Ingolstadt → Neuburg an der Donau → Marxheim → Donauwörth → Höchstadt → Dilingen → Luingen → Gundelfingen → Öffingen → Ulm → Erbach → Ehingen → Riedlingen → Mengen → Sigmaringen → Beuron → Tuttlingen → Orsingen → Ludwigshafen → Radolfzell → Stein am Rhein → Shaffhausen (CH) → Waldshut-Tiengen → Stein (CH) → Rheinfelden → Basel
• Francie: Basel → Montbéliard → Baume les Dames → Besançon → Arbois → Lons le Saunier → St. Julien → Bourg en Bresse → Chalamont → Montluel → Lyon → Vienne → Beaureparie → Hauterives → Romans sur Isère → Crest → Saou → Bordeaux → Bouviéres → St. Ferréol Trente Pas → Curnier → Ste. Jalle → Buis les Baronnies → le Sais → Buis les Baronnies → Eygaliers → Buis les Baronnies → Col d'Ey (718 m n. m.) → Bésignan → St. Sauveur Gouvernet → Bellecombe Tarendol → Ste. Jalle → Sahune → Nyons → Carpentras → Cavallion → Mallemort → Aix en Provance → Septémes les Vallons → Marseille → Cassis → Toulon → le Lavandou → St. Tropez → Grimaud → la Garde Freinet → Vidauban → Lorgues → Aups → les Salle sur Verdon → Moustiers Ste. Marie → Puimoisson → Bres d'Asse → Malijai → Vollonne → Sisteron → Théze → Claret → Curbons → Tallard → Gap → Corps → la Mure → Laffrey → Vizille → Grenoble → St. Pierre de Chartreuse → St. Pierre d'Entremont → Chambéry → Viviers du Lac → Aix les Bains → Seyssel → Frangy
• Švýcarsko: Genève → Coppet → Nyon → Lausanne → Oron → Romont → Fribourg → Bern → Langnau im Emmental → Escholzmatt → Entlebuch → Rengg → Schachen → Kriens → Luzern → Küssnacht a. R. → Arth → Sattel → Pfäffikon → Jona → Wattwil → Wasserfluh → Herisau → St. Gallen → Rorschach
• Rakousko: Gaißsau → Bregenz
• Německo: Lindau → Isny → Kempten → Marktoberdorf → Schongau → Peiting → Peißenberg → Weilheim → Seeshaupt → Münsing → Isking → Pullach → München → Ismaning → Moosinning → Erding → Taufkirchen → Gangkofen → Eggenfelden → Pfarrkirchen → Neuhaus am Inn
• Rakousko: Schärding → Münzkirchen → Engelhartszell → Hofkirchen → Lembach → Rohrbach → Haslach → Guglwald
• Česká republika: Přední výtoň

Report

Cesta do Francie – Německem a Švýcarskem podél Dunaje a Rýnu

Vyjet z malé Prahy je poměrně snadné. Do Rokycan pořád podél dálnice na Plzeň a pak konečně odbočuju do lesů a kopců jihozápadních Čech. Druhý den přejíždím (dnes už liduprázdné) hranice a pokračuji pořád nahoru a zase dolů, skrze příjemně chladné lesy, a pořád kopce a nakonec dlouho dolů do Regensburgu, který už leží na Dunaji. Mapa je potřeba jen tak napůl, cyklostezky značené jsou, ale často se klikatí zbytečně zdlouhavě po okolních cestách a je jednodušší i rychlejší jet po silnici. Pokud není hlavní. Boj s auty je nerovný, tvrdý a vyčerpávající.

Z Regensburgu jsem vyjel po silnici, cyklostezku jsem nehledal a proto nenašel. Silnice byla ale šílená a 100km rychlostí se řítící nákladní auta dokažou šlapání docela znepříjemnit. Hned v dalším městě jsem proto najel „Donau Radwanderweg“ – podunajskou cyklostezku a dál pokračoval převážně po ní. Není překvapující, že se jede pořád po rovině, což se po pár dnech stává nesmírně nudným, čas běží pomalu, pořád v sedle a zadek kňučí. Stezka vede vždy skrz centrum města, různě se klikatí a značení není nejlepší. Šipky jsou malé, směr často nejasný, cyklisti jezdí ze všech směrů a tak nejde ani nikoho sledovat. Ukazatele směřují převáždně do dalšího většího města, žádné „Francie – pořád rovně 800 km“ nečekejte. Prioritou je, aby stezka nevedla po silnici, což často znamená zajet si několik kilometrů úplně zbytečně, kde k vidění není nic a neustálé sledování malinkých šipek je dost únavné. Některá města byla samozřejmě pěkná, ale všechno se po čase okouká, obzvláště je-li to v každé vsi téměř stejné.

Kolem Ingolstadtu a dál na západ se rozléhá překrásná „Industriegebiet“. Elektrárny, továrny, pole s kukuřicí, nekonečná placka a mocný Dunaj. Není zdaleka nejčistčí, ale koupat se v něm dá. Na mnoha místech podél břehů stojí obytná auta a lidi si užívají jako u moře. Sehr schön! Já jedu dál.

Od Ulmu se krajina pomalu mění a Sigmaringen už je něco úplně jiného. Dunaj se o poznání zmenšil, vodáci se po proudu pomalu vezou právě do Sigmaringenu a užívají si pohledy na okolní kopce a husté lesy. Jako by to Vltavě a jižním Čechám z oka vypadlo. Značení cyklostezek se s projíždím jedntlivých správních celků mění. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu. V Ulmu na cedulkách přibyla modrá EU trasa číslo 6 (Atlantik–Schwarze Meer) – trasa vedoucí od Atlantského oceánu až k Černému moři. Její značení třeba v Rumunsku by mě opravdu zajímalo. Pro zájemce nechť poslouží stránky www.eurovelo.com (hodně štěstí při hledání informací, něco tam najít je nelehký úkol).

Neustálé zatáčky, stoupání, klesání, brždění a další cyklisté na cyklostezce mě nebaví. Ze Sigmaringenu volím po chvíli nevýznamnou silnici vedoucí stejně jako stezka podél řeky. Auta žádná, cyklisté žádní, silnice jen pro mě a kolem hrady na vrcholcích skalnatých kopců a hluboký les.

V Tuttlingenu se cesty rozdělují. Podél dunaje se jede přímo na západ dál na Donaueschingen. Schwarzwald je co by kamenem dohodil. Modrá šestka ukazuje ale na jih, k Bodamskému jezeru a nejvydálenějším místem, které cedule znají, je Ludwigshafen. Špatný směr. Jsem v rozpacích. K tomu se přidává i trocha bloudění, protože je celkem běžné, že ceduli se šipkou nějaký rádoby vtipálek otočí a bez mapy jsem v prdeli. Další šipka bývá často dost daleko a tak není snadné odhalit nemilý vtípek. Dokáže to naštvat. Jako stádo ovcí jsem se nakonec rozhodl následovat značenou trasu k Atlantiku. Věřím, že tam vede a rozhodně ví víc než já a autoatlas.

Mezi Tuttlingenem a Ludwigshafenem se nachází nejvyšší bod celé dlouhé stezky mezi Atlantským oceánem a Černým mořem – Witthoh (862 m n. m.). Z Tuttlingenu docela slušný krpál. Pak už ale jen a jen z kopce až k jezeru. Cestou se naneštěstí z cedulí modrá EU šestka ztratila. Jaké bylo mé „nadšení“, když jsem se večer u jezera smiřoval s 30 km do kopce, které mě zítra neminou…

Nedopadlo to ale zdaleka tak tragicky. Měl bych si zopakovat zeměpis. Ráno jsem se optal lidí, co nocovali v karavanu vedle mého stanu, jestli neví o jiné cestě, a v tu chvíli pro mě začal existovat Rýn. V mapě ho tlustá hraniční čára dočista zakrývá. A cesta dál byla jasná. Kolem sady jabloní, třešně, jahody a než jsem dojel do Radolfzellu, šestka se zase z ničeho nic objevila. Magie. Za nedlouho jsem dojel k z jezera vytékajícímu Rýnu a současně i do Švýcarska. Jiný kraj, jiný mrav, jiné značení. Trochu blázinec.

Švýcarské značení si ale – po tom, co si na něj člověk zvykne – zaslouží pochvalu. Cyklostezky mají barvu bordó (stezky pro pěší zelenou, kolečkové brusle modrou atd.) a poměrně dobře se i za jízdy rozpoznávají. Každá stezka má své (velké) číslo, projet Švýcarsko křížem krážem jde poměrně snadno. Ale stejně jako v Německu – radši si zajeď 10 km než abys jel kilometr po silnici. To mi nesedí.

Ještě ten samý den jsem dojel střídavě po německé a švýcarské straně Rýna až do Basileje (180 km). Stezky vedou po obou stranách řeky, těžko říct, která je lepší. Lépe značená je bezpochyby švýcarská.

Cesta na francouzské hranice trvala 7 dní a najel jsem zhruba 920 km. Náročnost nízká, ale nekonečná rovina je často mnohem víc zdrcující než trocha kopců. I těch se ale cestou po téhle nenáročné stezce najde. Ještě že tak. Šlapal jsem každý den, nocoval jsem ve stanu, kde se dalo (na poli, fotbalovém hřišti, v parku) a jídla bylo pořád dost. Cestovatelé touhle cestou nejezdí, nepotkal jsem snad ani jednoho cyklistu, co by jel dál než do další vesnice do hotelu. Západ. A lidi? Jdou si po svém, ostatní je nezajímá, domů mě nikdo nezval. Musím vypadat nebezpečně. A jedu moc rychle.

Francie 1/2 – cesta za prací do Provance a podél moře z Marseille do Saint Tropez

Abych se vyhnul zbytečnému šlapání do vysokých kopců, objel jsem Švýcarsko obloukem přes Besançon. Minul jsem tak to pěkné (hory mezi Švýcarskem a Francií) a hnal se převážně podél říčních kanálů = po rovině. Nepěkné, stejné, únavné. První francouzské město – Montbéliard – mě vyděsilo. Totální chaos na silnicích, bordel v ulicích a lidi nikde. Trochu mi to připomnělo Indii, vyjma těch lidí samozřejmě. Když jsem nedaleko Besançonu vybíral popelnice pred Lidlem, oslovila mě paní, jestli je to jídlo pro mě, že mi něco dá. Milé, nabídku cením, ale není třeba. Jídla je dost. O pár minut později mi jiný chlapík přinesl krabicový džus a zval mě k sobě domů. Musím odmítnout, je ještě brzy. Ale začíná to hezky, co? I Besançon zůstane zapamatován, spal jsem nedaleko centra města a opilá omladina se mi při páteční noci pokusila ukrást kolo. Debilové, škoda mluvit. Naštěstí stačilo zakřičet a dali se na útěk. Tu noc jsem strávil s Lolou ve stanu. Jako ježek v kleci.

Cestu dál na jih jsem po nemilé zkušenosti zbytečně neprotahoval. Projíždím skrz Lons-le-Saunier, cestou na Lyon za deštivého dne přes Bourg-en-Bresse a pořád dál. Do Lyonu jsem ten den nedojel a protože převážnou část dne pršelo, zmoknul mi stan (zmoknul už v noci a za deště kupodivu nedokázal uschnout) a byla zima, zkusil jsem se optat v pár domech, jestli bych nemohl přenocovat. Za všech těch negativních okolností jsem si byl téměř jist úspěchem – jsme přece lidi, ne? Tvrdě jsem se ale mýlil. Nikdo ve svém velkém domě nenašel pro promoklého cyklistu ani kousek místa. Troufám si tvrdit, že na východě by to dopadlo jinak. A tak jsem na lidi zanevřel. Spolehnout se můžu tak akorát na sebe. Stan i boty jsem usušil v průvanu na nádraží a tábor rozbil na soukromém pozemku mezi paneláky. Relativně bezpečné místo.

Lyon byl světlou chvilkou (půldnem) v půli cesty na jih. Město krásné, živé, pulzující. Řeka, cyklostezka podél ní, velké parky, široké silnice skryté ve stínu stromů a jako všude – obchody. Večer jsem náhodou skončil v parku, kam zrovna dojeli účastníci AlterTour. Malá uvítací akce, pár stánků s informacemi, jídlo zdarma, diskuze o problémech s energiemi, lidi ze squatu ve Villeurbanne, co bastlí kola na koleni, a hrsta dalších lidí. Tam jsem potkal Borise, první cestovatel. Na kole to vzal přes Evropu (včetně ČR, takže znal nemálo českých slov) do pobaltí, lodí do Finska až skoro k polárnímu kruhu, Švédskem na jih, Dánsko a zpět do Francie. A protože byl znuděn rovinou, dal si ještě pár tisíc kilometrů ve švýcarských Alpách. Má můj obdiv. Spolu s jedním cyklistou z AlterTour končím u něj doma. Ta trocha „kultury“ mi dodala energii a hned ráno jsem odstartoval dál. V nížině meruňky, broskve a na obzoru se objevují skalnaté štíty Alp.

Za řekou Isère jsem konečně zabrousil mezi zvedajicí se kopce. Je skvělé jet tak pomalu, že k zastavení netřeba ani brzdit a mám dost času si všechno kolem vychutnat. A auta? Jsou na cestě k moři. Projel jsem průsmyk 790 m n. m. a zase spadl k řece Eygues. Pokračoval jsem na Buis-les-Baronnies přes Sainte-Jalle. Vesnička uprostřed kotliny obehnané horami a pozvolna se zvedající svahy plné meruňkových sadů a levandulových polích. Slunce výchází i zapadá za hory, ráno budí kukačka, civilizace jakoby tu neexistovala.

Následujících pár dnů trávím ježděním po kopcích a ptaním se na práci (sbírání meruněk), ale odpověď byla pokaždé stejná. „Dosbíráno“, „lidí mám dost“, „meruněk je málo“ – prostě práce už není. Jeden příjemný večer s bandou mladých sběračů právě z Besançonu a několika láhvemi Pastisu. Sami mezi horami. Následují den to po několika dalších „non“ vzdávám a vracím se přes Nyons na placku a po dvou dnech dojíždím na pobřeží do Marseille. Tenhle kus cesty byl nechutný a ač jsem ještě ráno v Nyons byl rozhodnut, že jedu k Atlantiku, jeden den stačil k „vrácení se nohama na zem“ a rozhodnutí to tu zabalit. Silnice jsou plné karavanů, řvoucích motorek. Osobní auta jsou to nejmenší, i těch je ale moc. Špatná silnice? Možná, ale na výběr moc není. Čechy krásné, Čechy mé, vracím se a pojedeme na východ.

Aix-en-Provance bylo čistě turistické, přesto příjemné a pěkné město. Páteční noc jsem po pár pivech v klidu prospal na malé zahrádce – psím záchodě. V sobotu se na hlavní třídě konal trh starožitností a já odjel do Marseille.

Marseille má mnoho tváří. Město se táhne podél silnice z kopců dolů až k moři. Předměstí topící se v odpadcích, ulice plné Marokánců, fastfoodů s kebabem, internetových kaváren s neomezeným voláním do Maroka za pár šupů, tržište, kde arabáši prodávají, na co si jen vzpomeneš a to vše v ruchu velkoměsta. Když jsem se probíral v popelnici před obchodem se zeleninou, zastavilo červené auto a řidič mi dal 8 € na sandwich. Svým „okey“ jsem měl na mysli, že jsem okej, že peníze nepotřebuju. Sandwich jsem si nedal.

Okolí centra pak bylo jako z jiného vesmíru. Umělé, až nepřirozeně čisté a liduprázdné silnice s tramvajemi. To pravé centrum už zase trochu jinde. Bezdomovci, žebráci, turisti, z fontány koupelna a přístav plný lodí a stánků s nesmysly a slunečnými brýlemi. Od kostela Notre Dame de la Garde je na město dokonalý výhled. Domy na pozadí hor osvětlených zapadajícím sluncem. Moře ke koupání jsem ale nepotkal.

Do Saint-Tropez to přes Toulon hodilo něco přes 150 km. Jeden kopec hned za Marseille, pak dlouhé pláže, miliony lidí, surfaři, pomalu se šinoucí auta, města plná květin a palem. Toulon měl koupání pěkné. S Prahou má společnou dálnici vedoucí středem města, snad ještě horší než naše magistrála. Končí přímo před centem, je široká a z kola vypadá strašidelně a nebezpečně. Jediné smočení v ledově studeném Středozemním moři jsem si dal v le Lavandou. Pláže praskají ve švech. Menší města jako Cassis vypadala po ránu o dost poklidněji.

Před cílem jsem se vybavil levným pivem a pak se nestačil divit. Shodou okolností to byl den výročí pádu Bastily, 14. červenec. Příležitost pro velkou pitku a dlouhou noc. Přístav narvaný, že jsem s kolem skoro neprojel. Sněhobílé restaurace s jemným pískem na podlaze vypadají tak luxusně, že bych se bál jít do nich i vymočit, velké lodě se zlatým zábradlím a koženými sedadly. Buržoazie je tu doma. V klidu si piju svoje pivo na náměstí, kde se hraje petaque a lidi zahazují zbytky jídla. Cestou spát nacházím dokonce i několik netknutých zmrzlin. Viva la revolution!

Ani tohle místo ale nebylo nic pro mě. Co tady? Pít? Ani loď nemám. Dál už nejedu, obracím se na sever. Cesta do Francie je u konce. Mapu Itálie jsem nesehnal, pojedu přes nevysoké Alpy do Ženevy a přes Švýcarsko a Německo zpátky do Čech. Au revoir, mer Méditerranée.

Francie 2/2 – krásná a klidná cesta přes hory a doly, od jezera k jezeru až do Ženevy

Cesta „domů“ začíná 15. července. Počasí stále subtropické. Mířím na sever.

Nekonečné řady aut se rozplývají velmi brzo, moje trasa vede přes turismem opomenutá místa. Zpočátku přes nevelké kopce, po sjezdu vyprahlou červenou krajinou připomínající Austrálii a zase hory. Jede se dobře, silnice malé, auta ojedinělá.

Projíždím národním parkem Verdon a v pozdním odpoledni se v dáli objevuje tyrkysově modrá hladina jezera Lac de Ste Croix. Tam je můj cíl. Jen pár domů ve vesničce les Salles sur-Verdon, malá kamenitá pláž, na vodě lodě, kempy plné karavanů a místa podél cesty, kde se kempovat pod pokutou nesmí, taky tak. Staříci sedí na židličkách před svými domovy na kolech, čtou noviny, grilují, mlčí.

Večer jsem skončil u kalíšku vína s německou rodinkou na dovolené ve starém obytném VW. To aby mladá dcera poznala, jak její tatík cestoval před 20ti lety.

Další den jsem měl na dosah ruky Grand Canyon, ale šlapat do kopce se mi nechtělo, zajel bych si a tak jsem se spokojil jen s pohledem na řeku Verdon ústící do jezera. A pod mostem na jezeře zvědavci na loďkách a šlapadlech pomalu se šinoucí mezi vysoké skály. Za Moustiers-Ste-Marie se zdálo, že hory jsou pryč, ale... nebyly. Levandulová pole se pozvolna vytrácejí a přede mnou se v dáli objevují větší a větší hory. Zkratkou přes Col d'Espinouse (838 m n. m.) se dostávám k soutoku řek Bléone a Durance. Hory už nezmizí, ale silnice vede podél vody. Meruňkové sady jsou rázem vytlačeny nekonečnými řadami jabloní, které mám kolem sebe až do večera. Na sklízení je ale ještě brzo.

Do Gapu přijíždím něsledující den ráno. Město se teprve probouzí. Z košů tahám několik čokoládových bonusů a 6 let prošlé konzervy a začínám šlapat do Col Bayard (1246 m n. m). Zhruba v půli kopce stojí italské auto a z motoru se valí dým. Uvařili motor? Než jsem ale dojel blíž, objevily se plameny. Vyděšená žena zběsile stavěla kolemjedoucí auta, ale hasicí přístroj neměl nikdo. Řidič začal svižně vykládat zavazadla a po chvilí oheň spolkl auto celé. Vydařená dovolená! Kolo nehoří. Čeká se na hasiče, polemizuje se nad výbuchem a já jedu dál.

Za průsmykem se objevují vrcholky o něco vyššího levelu (kolem 2500 m n. m.), občas i se zbytky sněhu. Sjíždím opět k řece a vesele pokračuju. Protivítr brzdí a silnice odbíhá do nedalekých vesnic na kopcích. V jedné z nich – St-Firminu – mě čeká megabonus – celá krabice prošlých Kinder vajíček. Energie na další cestu, která už podél řeky nevede.

Bez zbytečných zastávek projíždím Corps. Silnice je pořád nahoru-dolů, kopce nejsou dlouhé, ale ani mírné. V podvečer dojíždím do La Mure, Grenoble zhruba 30 km. Aut na silnici znatelně přibilo. U sochy Napoleona se mi konečně daří dohnat pár cyklistů, které jsem viděl už ráno v Gapu. Kdo jiný než Češi s výbavou taktéž od Sport Arsenalu, jen ty spacáky mají o moc lepší než já. Společné foto a čau. Končím u jezera v Laffrey. Léto jakoby bylo pryč. Voda průzračná, studená a po osvěžující koupeli pěkně rovnou do mikiny. A spát se dá třeba na trávě mezi loděmi v yacht klubu.

Ráno je studené a čeká mě 8 km prudkého sjezdu do Vizille, kde je o poznání tepleji. Autobusy mají zákaz vjezdu, před pár lety se tu stala nepěkná nehoda. Za dalším kopcem se objevuje Grenoble, internet ville se čtyřmi @, což ale nevím, co znamená. Nevadí. Zelené cyklostezky, dlouhé rovné silnice, cyklisti, palmy, muslimové, černoši, tramvaje, oprýskané staré domy. To vše dohromady vdechuje městu jedinečnou atmosféru. A všude kolem hory. No a pak centrum, obchodní domy, butiky, McDonald's a další. Globalizace jako všude.

Cest do Chambéry vede několik. Po rovině, podél řeky i přes kopce. Volím tu zábavnější a přímější, přes hory a doly. Následujících 100 km lze shrnout velmi snadno. Z Grenoblu (ležícího v 212 m n. m.) výšlap do Col de Porte (1326 m n. m.), sjezd do St-Pierre-de-Chartreuse, další stoupání do 1139 m n. m (Col du Cucheron), opět dolů do St-Pierre-d'Entremont a konečně poslední průsmyk Col du Granier (1134 m n. m.). Veliká zábava! Sic v horách, vidět kolem není buď nic, protože se jede v lese, nebo jen les na protějším kopci. Až u posledního průsmyku se tyčí mohutný skoro 2000 metrů vysoký štít Mt. Granier osvícený odpoledním sluncem. Horská projížďka je ukončena spadnutím do Chambéry s nadmořskou výškou jen o pár desítek vyšší než Grenoble. Po silnicích se tu prohání předevších chrti na silničních kolech (jen tak si před večeří vyšlápnou převýšení 1000 metrů). To se jim to jezdí, když nic nevezou.

Z města pokračuju dál k vyhlídlému jezeru Lac du Bourget. Ve Viviers-du-Lac mě vítá nový areál s parkem, dětská hřiště a k mému velkému překvapení u (špinavé) vody i teplá sprcha. Všechno je jednou poprvé.

Brzy ráno vstávám, teplá sprcha a odjezd. Dnes opustím Francii, Ženeva je „co by kamenem dohodil“ (80 km). Nejdřív podél jezera, zase převářně s trénujícími silničáři, kteří se zrdavením nezatěžují, a pořád dál a pořád dál. Hory se zmenšují, a od Frangy se krajina podobá naší Vysočině. Přestože kopce jsou malé, posledních několik kilometrů je to zase pořád z kopce. Jídlem jsou popelnice za malými supermarkety SHOPI bohatě zásobeny. Dnešní bonus je 11 plechovek piva. K dispozici bylo i víno, ale kam bych to všechno dal...

Po dobré silnici dojíždím francouzským městem St-Julien-en-Genevois až na čáru. Celník mává rukou a jsem vpuštěn. V deníku na straně 81 se k opuštění Francie píše:

Konec na rychlo slepených nerovných silnic, zbytečných kruhových objezdů, baget a dost možná i jídla zdarma.
Konec střepů na silnicích, bezhlavých cyklostezek a za nějakou dobu i konec francouzštiny. Oujé!
Lehce dojel, lehce odjel.

Přes Švýcarsko za 3 dny, z Lindau na Mnichov a od Mnichova za den na Šumavu

Švýcarsko byl fofr. V Ženevě jsem jen poobědval, lidí všude jako mravenců, a pořád se mluví francouzsky. Spát někde v parku ve městě? Zdá se být nemožné. A jezero? Jen pro lodě. Naštěstí jsem se opláchl na předměstí v jakémsi korýtku. Jedu dál podél švýcarského břehu jezera, ale všude jsou domy. Voda není ani vidět. Až se objevila cedulka „Plage“ a ja zabočil. Malinký přístav, vedle něj na jedné straně hotel, na druhé 15 m² trávy. Říkejme tomu kemp. Lidí už tu bylo dost, ale můj stan se ještě vešel. Pivo chladím ve vodě, dětí se honí mezi stany a zakopávají o šňůry. Koupat se dá, ale skoro nikdo do vody neleze, zas jen já. Lodě se houpou na klidné hladině jezera Lac Léman, pomalu se stmívá a kopce na protější straně dělají výhled ještě hezčím.

Vyjíždím v 8 ráno. Mapu zatím nemám, tak kudy jet? Je neděle a až do Lausanne je rovina a míjí mě méně aut než kolik mám prstů. Na jezero se můžu podívaj jen vě městech, jinak je podél silnice jeden dům vedle druhého nebo kus lesa. V Lausanne, neskutečně kopcovitém několika patrovém městě kupuju mapu a místo na východ (kde jsou hory vysoké) mířím na Bern. Cestu ztěžuje protivítr, u Romontu mě dohnal déšť, ale nic mě nezastavilo a přes Freiburg (Fribourg) jsem do Bernu dojel. Kopce byly, síla občas docházela, ale glukóza maká. Po 150 km jsem si ještě trochu pojezdil po městě a šel spát do parku.

Ráno vstávám opět časně. Po snídani na lavičče ke mně přišla jedna paní a povídala něco, čemu jsem nerozumněl. A pak přišli policisté ve slušivých modrých uniformách. Plynnou angličtinou spustili, jestli jsem tu spal. Pravím, že ano. Oni že se to nesmí. Já na to „to jsem nevěděl“. S respektem a v klidu jsem jim objasnil, jak se věci mají, a vyvázl jsem bez pokuty. Chlapci se ani netvářili, že by mi nějakou chtěli dát.

Z Bernu do Luzernu vede jen jedna silnice. Bál jsem se zbytečně. Všechna auta zmizela na dálnici a já jel skoro sám podél potoků a železnice mezi kopci. Převážou část cesty jsem ale stejně mohl jet po pruhu silnice vyhrazeném pro cyklisty. Tahle země je cyklo ráj. Zelené stráně kam se podíváš, pasoucí se krávy, kozy, ovce, lamy (ty se umí pást v leže na boku). Zvuk zvonců je tu věčný. V Entlebuchu jsem odbočil na Rengg, pojedu zkratkou! Zkratka ano, ale tak prudký kopec jsem ještě nezažil a nakonec to časově vyšlo stejně.

V Luzernu se zrovna konal nějaký festival (snad jídla?) a u jezera stojí stánky s jídlem ze všech koutů světa. Centrum plné turistů a dopravní situace taky 5. stupeň. Podél jednoho jezera jsem přes Meggen dojel k dalšímu jezeru a v Arthu začal stoupat na Sattel (932 m n. m.). Nebe je temné a špičky horských štítů osvětlené sluncem. Připadám si, že se blížím k peklu. Vystoupat do průsmyku nebylo tak zlé, ale nepříjemně se ochladilo a cestou dolů jsem byl rád i za kapucu na mikině. Do večera jsem sjel zase do „nížiny“ k Zürichsee do Pfäffikonu. Najít místo na spaní už není tak snadné. Louky jsou prohnojené močůvkou, podmáčené vodou.

Ráno prší. Zpočátku málo, pak vůbec – to abych sbalil stan – a když jsem vyjel, začalo to naplno. Až do Wattwilu žádný med. Mrholí, mlha je, cyklostezka není, nákladní auta mě nejednou málem shodí z kola. Ale přežil jsem, měl jsem štěstí. Za Wattwilem odbočuju od řeky do kopců a opět to máme nahoru, dolů, nahoru a dolů do St. Gallenu. Proklatě dlouhé město, ale se štědrými supermarkety. V centru je muzeum spodního prádla a několik předmětů (např. auto, po které můžou děti beztrestně skotačit) jakože zalitých pod červený koberec, po kterém se chodí. Srandovní nápad. Bodensee je dole pod 15 km dlouhým kopcem. Nedaleko před rakouskou hranicí přišel ale další déšť. Dokud je teplo, ať si klidně prší...

V Rakousku jsem dlouho nepobyl. Bregenz je jedna velká „Stau“. Co se ale jídla týče – pohádka. Chipsy, sýry, rozinky, jogurty, prostě co si račte přát, všechno je. Někde v centru jsem vjel do parku a podél jezera dojel až do Lindau. Hranice mezi Rakouskem a Německem neexistuje. Německo se pozná podle záchodů za půl eura. Na večer se udělalo zase hezky a já mohl v klidu povečeřet u přístavu, kde jsem potkal Marcina, žongléra z Polska. Konečně přišel čas společně dopít pivo, co vezu až z Francie. Historické centrum je večer liduprázdné, ale nefouká tu. Večery už dávno nejsou teplé. Spíme pod velkým stromem v odlehlém parku. Nikde nikdo.

Co se Německa týče, neměl jsem pocit, že by mě tu mohlo překvapit něco nového a tak jsem jel přímo na Mnichov. Isny im Allgäu, Kempten, Marktoberdorf, skoro pořád po silnici číslo 12 nebo podél ní. Ráno se jelo zle, vypadalo to na dost nepříjemný provoz, k večeru se ale silnice zklidnily. Okolní krajina je ale pořád na jedno brdo. Kopce, ale moc malé na to, aby stály za řeč, pole, vesnice. Jedna jak druhá. Nocuju na kopečku na louce kus od silnice. Bučení krav za stanem občas naruší projíždějící auto.

Další den jsem to přes Peißenberg, Weilheim a Münsing dotáhl až do Mnichova. Chtěl jsem se podívat na Starnbergersee, ale bylo hnusně, zima a tak na koupání nebylo pomyšlení. A na první pohled jezero za moc nestálo, zase samá loď.

Na mapě je Mnichov ohromný, měl jsem strach, je-li do centra vůbec na kole možné dojet. Zbytečné obavy! Cyklostezky vedou všude, jen v centru na nikterak širokých chodnících je občas zácpa. Příliš mnoho cyklistů, příliš mnoho chodců. Zhlédnul jsem jen pár nepřehlédnutelných turistických spotů a zavelel k odjezdu. Nutno poznamenat, že místní lidé byli vždy ochotni poradit a pomoct se směrem jízdy, aniž bych se jich ptal. Sami se nabízeli.

Odjet z města správným směrem bývá zpravidla složitější než dojet do centra. Tak tomu bylo i teď a chvíli jsem se vezl i po silnici pro motorová vozidla, kde na mě nejeden řidič troubil, co tam dělám. Bloudím. Nakonec se ale zadařilo a já dojel do Ismaningu a pak už jen rovně po silnici 388 do Erdingu. Všude kolem je jenom kukuřice nebo močál. Nepěkné. Před spaním zkoumám zítřejší trasu a přemýšlím, jestli bych do Čech nedojel už zítra. Těžko říct, kolik kilometrů je to přes Rakousko. Těžko odpovědět.

Den začínám co nejdřív, v 8.30 sedám do sedla a trasa je jasná – pořád po silnici číslo 388. Na hranice 130 km, předpokládám rovinu, tj. 7 hodin jízdy. Z rána ještě několik málo kopců a pak už jen placka. Téměř podle plánu dojíždím do rakouského Schärdingu po 137 km okolo 4. odpoledne. Co mě čeká dál? Zdá se to být blízko a čas mám. Jenže jsem zvolil opět tu přímější, ale náročnější cestu (mohl jsem to vzít přes Passau, tzn. podél vody). Přejet pár kopců a spadnout zase dolů k Dunaji do Engelhaztszellu mi zabralo víc než 2 hodiny. To abych mohl z 289 m n. m. vystoupat zase do víc než 600. Palec nahoru. Jedu už jen na glukózu. Kus před Rohrbachem se přes kopce přehnala bouřka, která vystřídala horké odpolední slunce. Kapkám jsem se nevyhnul. Jedu i tak a stíhám pak ještě uschnout.

Slunce zapadá za kopce, pomalu se stmívá a musím být už blízko. Kousek za Haslachem odbočuju na 12 km vzdálený Guglwald. Kopec od Dunaje nahoru nebyl to nejhorší, to přichází až teď. 21.09, tma je tu co by dup. Čelovku už mám na hlavě otočenou dozadu a doufám, že ji řidiči vidí. Stoupám pomalu, kopec je nekonečný a i když nohy pořád můžou, kolena jsou cítit. Projíždím jednou vesnicí, míjím pár Spa resortů připomínajících osvětlené zámky. Několik posledních kilometrů už je zase skoro po rovině.

Guglwald. Vesnička s dalším z osvětlených „zámků“, hranice, Česká republika, domov. Čas už nevnímám. Padnout 4 km před Přední Výtoní nejde. V tmě a mlze válející se po silnici vesele dojíždím do vsi. Po 237 km cíl!

Vzpomínkový optimismus pracuje. Když se na to podívám zpětně, nebylo to vůbec zlé. Jen té Francie jsem viděl žalostně málo. První kontakt.

Odkazy

• Kompletní fotogalerie cesty do Francie a zpět